Mise

18. února 2011 v 0:10 | Kotaichi Mitsuzuki
     Mise


,,Neodcházej,miluji tě.ˮ řekla jsem ti,když jsi tenkrát odcházel. Má slova ti byli k posměchu. Odešel jsi. Od té doby jsem tě nenáviděla. Začala jsem víc trénovat,abych tě jednoho dne zabila za to,jak si nám ublížil. Po pár letech toho tréninku,slz a sebe litování
se ze mě stala opravdu silná kunoichi,v které vřela nenávist vůči tobě. Můj sen byl ale vyslyšen. Buď se k nám vrátíš,nebo tě mám zabít. Věděla jsem,že by ses k nám jen tak nevrátil,takže tě budu muset zabít. Vyrazila jsem. Po cestě jsem narazila na několik lupičů. Do dvou minut byli všichni mrtví. A já utíkala pořád za svým cílem. Čím blíž jsem byla,tím víc jsem se těšila. Byl už večer a já se musela utábořit,abych se prospala a nabrala energii na případný boj s tebou. Skoro jsem usínala,když jsem zaslechla šustění ve křoví. Popadla jsem zbraně a postavila se do bojové pozice.
,,Vylez ven!ˮ vykřikla jsem na osobu,která se schovávala ve křoví. Vylezl. Znovu jsem viděla jeho tvář,která měla jako vždy kamenný výraz. I po těch letech mě to štvalo. Nedala jsem to ale najevo.
,,Co tu děláš?ˮ zeptal se mě
,,Do toho ti nic není,ale tím že jsi se objevil si mi ušetřil práci.ˮ
,,Takže máš misi a dokonce sama? Divím se,že ještě nejsi mrtvá.ˮ řekl mi. Měla jsem sto chutí mu jednu vrazit.
,,Radši drž hubu,když nevíš co je to za misi.ˮ
,,Vážně tak co je to za misi?ˮ
,,Buď se vrátíš do Konohy neboˮ
,,Nebo?ˮ
,,Nebo tě zabiju,což pro mě není problém.ˮ
,,Ale neříkej. Ty bys mě zabila?ˮ pohrdavě se usmál
,,Ani nevíš jak ráda.ˮ sykla jsem
,,Tak pojď ˮ řekl a vytáhl si katanu.
,,Tohle bude tvůj konec Uchiho.ˮ pomyslela jsem si a vytáhla si svoje zbraně. Nechala jsem ho útočit,aby se dřív unavil.
,,To se mě tak bojíš,že radši ani neútočíš?ˮ
Tohle mě pěkně naštvalo. Začala jsem útočit taky. Brzy jsme bojovali i nablízko.
,,Zlepšila jsi se.ˮ řekl mi
,,Cože? Já už snad blbě slyším. TY jsi mě pochválil? To není možný. Měl by sis to zapsat do deníčku.ˮ
,,Hmˮ
Už zase jsme bojovali. Stačila jedna drobná chyba a zabil by mě. Ovšem on byl ten,který udělal chybu. Tělem mu projela moje katana. Vyplivl krev a klekl si na zem. Podíval se na mě a dokonce se i usmál!
,,Měla by si něco vědět. Už hodně dlouhou dobu na tebe myslím. Asi jsem se do tebe za-zamiloval.ˮ řekl mi předtím,než se jeho oči zavřely. Nevím co se to se mnou stalo,ale v tu chvíli kdy to řekl mě opustila všechna nenávist vůči němu. Klekla jsem si k němu a začala jsem ho léčit. Jeho rána se léčila pomalu ale jistě. Když už byla zahojená,natřela jsem mu na ránu mast. Přenesla jsem nás do jedné blízké jeskyně. Položila jsem ho a přikryla svou dekou. Ještě jsem mu rozdělala oheň. Nevěděla jsem,co mám dělat. Jestli počkat až se probere a zas ho přesvědčovat,aby se vrátil nebo odejít a říct Hokage,že mise nebyla splněná. Beztak by nás zase opustil a přesvědčovat ho jak nějaká najivka aby se vrátil se mi nechce. Vstala jsem a odešla. Bohužel jsem z toho všeho byla tak unavená,že jsem po cestě omdlela.

Sasukeho pohled:
Probudil jsem se,když jsem na sobě ucítil pár paprsků slunce. Otevřel jsem oči. Takže ještě nejsem mrtvý. Nechápu Sakuru. Měla právo i důvod mě tam nechat umřít. Ale to neudělala. Podíval jsem se na pomalu vyhasínající oheň. Popadla mě chuť jít za Sakurou i kdyby teď byla na druhém konci světa. Vzal jsem její deku,kterou jsem složil do tašky a utíkal jsem do Konohy. Po cestě jsem ale uviděl něčí tělo na zemi. Seskočil jsem ze stromu a přišel jsem k ní blíž. Jakmile jsem poznal ty vlasy,bylo mi jasné o koho jde. Kleknul jsem si k ní a jemně ji propleskal,aby se vzbudila. Po chvíli začala otevírat ty její smaragdové oči.
,,To si ty Sasuke?ˮ zeptala
se mě potichu
,,Jo jsem. Neboj se.ˮ pošeptal jsem jí a usmál jsem se na ni. Počkat usmál? Jo,po dlouhých letech jsem se konečně usmál pravým úsměvem. Zřejmě ji to trochu zaskočilo. Nedivil jsem se jí. Pohladil jsem jí po její jemné tváři.
,,Vrátíš se se mnou?ˮ zeptala se mě. Jen jsem se na ní usmál.
,,To víš,že jo kvítku.ˮ řekl jsem jí a políbil ji
Teď už jsem si jistý,že se vrátím do Konohy a budu ji ochraňovat za jakoukoli cenu. Je pro mě vším a vším pro mě i zůstane.
………………………………………
Vím to jistě. Tohle byla mise,kterou jsem splnit nemohla. Miluji ho a do konce života budu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sak Sak | 8. července 2011 v 10:22 | Reagovat

júúú to je krásne *_*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama